Odpuštění jako něco, co děláme pro jiné?

Lidé často mluví o odpuštění jako o něčem co člověk dělá pro někoho druhého, nebo dokonce jako o něčem, co dělá, protože je “lepší”, “dobrý křesťan” a podobně. A tento pohled je v naší kultuře tak rozšířený, že ho většinou přijímáme naprosto nevědomě a automaticky. Napadá mě třeba říkanka “Jen tři slova v srdci měj, miluj, trp a odpouštěj”. Pamatuju si, že jsem ji poprvé slyšela asi tak v sedmi letech. A moje vnitřní reakce na to byla, že to nezní jako moc velká legrace. Copak miluj, s tím jsem neměla problém, ale trp? A to jako proč? A odpouštěj, už v těch sedmi letech pro mě znamenalo jaksi “přejít” něco, čeho se na mě někdo dopustil, protože na tom nezáleží, zejména když to někdo dá do jedné věty se slovem “trp”.

Není co odpouštět?

O mnoho let později, po té, co mi život naservíroval nějaké příležitosti k tomu, abych si vyzkoušela odpuštění, jsem takhle jednou klábosila o odpuštění na jakémsi diskuzním fóru, a setkala jsem se s názorem, že vlastně není co odpouštět, že myslet si, že máme něco k odpuštění, je jako si myslet, že můžeme někomu udělit milost. To je vlastně jaksi pravda, jenomže pro někoho, kdo potřebuje něco odpustit, pravděpodobně bezcenná. Protože v tom stádiu to tak vidět ještě nemůžeme. Pokud jsme uprostřed pocitu křivdy, tak nám prostě nepomůže si říkat, že se vlastně nic nestalo. Nepomůže nám to celou situaci zpracovat, protože nikdy ani neuznáme její existenci, a navíc ještě pácháme násilí sami na sobě, protože říkáme sami sobě, že naše pocity jsou neplatné, sobecké a podobně.

A co je tedy odpuštění?

Pokud si ujasníme, co se vlastně děje ve stavu, kdy existuje něco, co potřebujeme odpustit, tak z toho potom vyplyne, co odpuštění je. Samozřejmě, aby taková situace vůbec vznikla, musí někdo udělat něco, co my vnímáme jako provinění proti nám, nebo i někomu či něčemu jinému, něčemu, co je pro nás důležité. Musíme akci druhého člověka přisoudit nějaký význam, který je neslučitelný s našimi vnitřními hodnotami. Musíme usoudit, že ten člověk se dopustil něčeho, co se nesmí, nemá, na co neměl právo, co mě nebo někomu jinému ublížilo. Musíme si to vzít osobně. To se děje samozřejmě celkem automaticky. Někdy říkáme věty jako “To ti nikdy neodpustím”. Nebo “to je neodpustitelné”. Jenomže co se vlastně děje v nás samotných, když tohle prožíváme? A jaký vliv to má na toho druhého člověka? Je zcela možné si takovou situaci vytvořit s někým, kdo nás vůbec nezná a neví o naší existenci, nebo třeba už umřel. Koho to tedy ovlivňuje? Toho druhého? To si jako myslíme, že ho máme v jakémsi vězení? Že jsme ho právoplatně odsoudili a nandali mu to tím, že se na celou situaci vážeme prostřednictvím hořkosti, hněvu a zatrpklosti? Koho tím vlastně “trestáme”?

Stručně řečeno, odpuštění je odpoutání se. A děláme to jen a jen pro sebe. Někdy se to stane jaksi samovolně, jindy s tím zápasíme celá léta, a někdy se nám to nepodaří vůbec, ale to je většinou tehdy, když se o to ani nesnažíme. A bohužel názor, že to děláme pro někoho jiného, je často příčinou toho, proč se o to někteří lidé ani nepokouší. Bohužel na to doplácí jen sami. Nejsem žádný odborník na černou magii, ale silně pochybuji, že někdo někdy ublížil druhému tím, že mu neodpustil. Možná v případě, že to toho druhého vůbec zajímá, tak ho to může mrzet. Ale ublížit to může jen tomu, kdo ten pytel emocionálního jedu nosí v sobě.

Musíme odpustit?

Samozřejmě, že nikomu nedlužíme odpuštění. To je další věc, kterou hodně lidí vnímá, ať už díky náboženskému, či jinému naprogramování. Vše je naší svobodnou volbou. Pokud si chceme tahat pytel emocionálních křivd a jedů s sebou celý život, je to naše svaté právo. Pravděpodobně se to ale začne negativně odrážet na našem zdraví, vztazích a štěstí. Ale je to prostě volba, jako každá jiná. Jeden ze způsobů, jak žít, I když třeba jeden z těch bolestnějších. Když se na chvíli vrátím k “miluj, trp a odpouštěj”, zdá se, že “trp” zvládáme všichni na jedničku :D S těmi druhými dvěma jsme častěji na štíru.

Co není součástí odpuštění

Odpuštění neznamená popření události. Naopak, je to přijetí. Neznamená to, že dovolujeme, aby se to stalo znovu. To někdy, ne vždy, může znamenat, že je třeba přerušit kontakt s danou osobou. Jindy nám to může umožnit kontakt a vztah obnovit.

Ale on si moje odpuštění nezaslouží!

Jakmile si člověk uvědomí, co odpuštění je, a co už ne, tak je jasné, že to, že si někdo moje odpuštění nezaslouží, je absurdní koncept. Jemu to může být úplně jedno. Já si způsobují bolest. Zasloužím si já se od toho pytle jedu osvobodit? Odpustit přece neznamená něco dát té druhé osobě, ale shodit svá vlastní pouta.

A jak tedy vlastně odpustit?

Ne každé odpuštění je něco, na čem musíme tvrdě pracovat. Mnohokrát odpustíme zcela samovolně, prostě časem. To se týká většinou drobnějších “prohřešků”. Ale jsou případy, které jsou opravdu tvrdým oříškem. Je možné, že k jejich odpuštění budeme potřebovat nějakou pomoc. Pokud zápasíte s odpuštěním něčeho už celá léta, a pořád vám to nejde, může být nejpřínosnější vyhledat vhodného terapeuta. Ten může pomoci překvapivě rychle. Osobně mám dobrou zkušenost s metodou Cesta od Brandon Bays, ale každému doporučuji dát při výběru na vlastní intuici, ať už se jedná o konkrétní metodu nebo terapeuta.

Jak víme, jestli jsme odpustili?

Pokud si na danou událost vzpomeneme, a tato vzpomínka ještě stále vyvolává negativní pocity, tak jsme stále s touto událostí energeticky svázáni, jinými slovy jsme ještě neodpustili, a ještě jinak řečeno, stále prožíváme zranění s tím spojené. Je daleko přínosnější si to přiznat, než tvrdit, že to tak není, protože v tom druhém případě si znemožňujeme s tím něco dělat.

Nemusíme tomu říkat odpuštění

Termín odpuštění je tak nabitý matoucími významy, které jsme mu my a celé řady generaci před námi po dlouhá staletí neustále dávali, že pro někoho může být snazší tomu tak prostě neříkat. Je to asi tak jako se slovem “bůh”. Jestliže vám termín odpuštění nesedí, neznamená to, že tohoto stavu nemůžete dosáhnout. Prostě si vyberte termín vlastní, který je pro vás popisnější, přesnější a neutrálnější.